Starokladrubský vraník
Původ a historie
Poutavý příběh vznešeného starokladrubského vraníka je příběhem znovuzrození. Nechybělo mnoho, abychom tohoto nádherného koně znali jen z obrazů dávné minulosti. Starokladrubský vraník, kterému v jednu chvíli hrozilo naprosté vyhynutí, se přitom může pochlubit několikasetletou tradici. Ta z něho učinila dokonce i národní kulturní památkou, za tu byl plným právem prohlášen v roce 1995.
První písemná zmínka o chovu koní v Kladrubech je datována rokem 1552. V roce 1562 pak císař Maxmilián II. Zakládá v Kladrubech hřebčín, kterému v roce 1579 císař Rudolf II. uděluje statut císařského dvorního hřebčína.
V těchto dávných časech byli v Kladrubech chováni koně různých barev, od konce 18. století se barva starokladrubských koní ustálila na bílé a černé. Vraníci byli chováni ve dvou liniích Napoleone a Sacramoso, tu založil vraník z arcibiskupského hřebčína Ries, který se nacházel u Salzburku. Tato původní linie zanikla, ale udržela se druhá linie založená hřebcem Sakramoso, který spatřil světlo světa roku 1800 v Kroměříži.
Po celé devatenácté století byli starokladrubští vraníci oblíbenými ceremoniálními koňmi vysokých církevních hodnostářů, všeobecně pak byli velmi ceněni pro svoji eleganci a majestátnost.
Zlom v osudu starokladrubského vraníka přichází po první světové válce. Z čistě politických důvodů, starokladrubští vraníci příliš připomínali habsburskou monarchii, bylo necitelně rozhodnuto nepokračovat v chovu těchto nádherných koní.
V roce 1922 zaniká linie Napoleone, ve třicátých letech pak dochází k naprostému rozprodání chovného stáda. Starokladrubský vraník se tak víceméně přestává existovat. V roce 1938 je však profesorem. Františkem Bílkem iniciován odvážný a smělý pokus regenerace tohoto v tu chvíli již takřka zaniklého plemene. Pokus naštěstí úspěšný, protože v roce 1973 je v tehdejší Výzkumné stanici pro chov koní ve Slatiňanech starokladrubský vraník opět po mnohaletém šlechtitelském úsilí opět doslova vzkříšen.
V současné době probíhá stále fáze udržovacího šlechtění. Za tímto účelem mají chovatelé k dispozici osmnáct plemenných hřebců a šedesát pět plemenných klisen tohoto unikátního původního českého plemene. Příběh starokladrubského vraníka, který se začal před několika sty lety tak díky úspěšné chovatelské práci pokračuje i dnes k nemalé radosti všech, kterým tento nádherný kůň právem učaroval.
Charakteristika plemene
Starokladrubský vraník je naprosto ojedinělým plemenem a to nejen díky svému původu, ale i jako příklad úspěšné regenerace takřka již zaniklého plemene. Starokladrubský vraník byl původně chován jako kočárový kůň pro slavnostní příležitosti, tomu odpovídá i jeho elegantní a reprezentační vzhled. Ten je ovšem podtržen i vysokou výkonností, vytrvalostí a značnou odolností. Spolu s tím je starokladrubský vraník, který dospívá o něco později, schopen pracovat až do stáří. Jeho povaha je vyrovná, výborně spolupracuje s lidmi.
Popis plemene
Typickým znakem strarokladrubských koní je těžká hlava s charakteristickým klabonosem, ten je u vraníků výraznější než u běloušů. Trup je mohutný, na něm je vysoko nasazený silný, dlouhý i široký a především nezaměnitelně krásně nesený krk. Hřbet má straokladrubský vraník delší a měkčí, jeho silná záď je mírně skloněná. Nohy jsou silné s krátkými spěnkami, které mohou být strmější a dobře tvarovanými kopyty. Vznosné vysoké a reprezentační chody, které vynikají při kadenčním klusu, zřetelně odkazují na původní využití starokladrubského vraníka.
Kohoutková výška hůlková se u hřebců pohybuje v rozmezí 162 až 174 centimetrů, u klisen je to 159 až 171 centimetrů.
Využití
Mnohá desetiletí byl starokladrubský vraník využíván jako kočárový reprezentační kůň typu galakarosiéra. Dnes se tak díky tomu výrazně prosazuje především ve vozatajském sportu. Mimo to se uplatňuje i v drezůře, stejně jako je oblíbeným koněm pro rekreační ježdění. Jeho vyrovnaná povaha činí navíc ze starokladrubského vraníka velmi vyhledávaného koně pro hipoterapii.
