Bitjug

 

Historie a původ plemene

 

Bitjug, neboli voroněžský kůň, dostal svůj název podle řeky Bitjug, která se pod ruskou Voroněží vlévá do řeky Don. Donské pastviny byly vždy domovem divokých koní a nejspíš i jednou z oblastí, kde došlo k domestikaci Tarpana - ruský chov má tudíž velmi dlouhou historii a chov koní je zde velkou tradicí. Největší zásluhu o zušlechtění bitjuga i dalších plemen má knížecí rod Orlovců (po tomto rodu je například pojmenován slavný orlovský klusák). Později, po 2. světové válce vláda Sovětského svazu ustanovila, že každá oblast v zemi by měla vyšlechtit dvě až tři plemena či typy, což je jistě také důvod, proč dělíme bitjuga do tří základních typů, jejichž bližší popis je uveden níže.

 

Základem chovu tohoto koně byli kočovničtí koně a různá místní plemena - jelikož byl bitjug šlechtěn k tvrdé práci a hlavní důraz byl kladen na odolnost, vytrvalost a sílu, zcela se upustilo od dalšího zušlechťování pomocí teplokrevníků či arabů. Koně také prošli kozáckým výcvikem, který zachoval na jejich povaze určité rysy.

 

V ruské, ukrajinské a kaspické oblasti hráli koně velice důležitou úlohu, protože tato oblast se celých patnáct století zmítala v neustálých válkách a nepokojích, takže koně museli být natolik odolní a stateční, aby mohli být používáni v boji.

Původně byli chováni na volných pastvinách neboli stepích, s chovem ve stáji ze začalo především v chladných severních částech Ruska. Původně byl kůň používán především k tahu a zemědělským pracím, dnes bitjugové předvádějí hlavně umění slavné ruské trojky, protože evropští koně se obtížně učí rychlým chodům v odlišném tempu. Ale problém to není jen pro koně, ale i chovatele z  Evropy, takže správné a tradiční provedení trojky dnes můžeme vidět pouze na území Ruska. Což také vysvětluje, proč je toto plemeno v Evropě zcela neznámé a chová se pouze v zemi svého původu, kde stále koně neztratili původní význam.

 

Popis

 

Bitjug má těžší hlavu a svalnatý trup. Dle celkového rámce koně dělíme na lehkého klusáka, který se používá ve trojce, všestranného pracovního koně a tažného koně. Ovšem všechny typy jsou mohutné postavy s kohoutkovou výškou okolo 155 cm. Klusácký typ je ušlechtilejší a líbivější, nemá tak těžkou hlavu a podobá se spíše donskému koni. Ocas je poměrně nízko nasazený, nohy jsou robustní a krátké. Všestranní pracovní koně se chlubí dosti výrazným kohoutkem a kostnatějšíma nohama a díky práci v tvrdém terénu také nejlepší kvalitou kopyt. Tažný typ vznikl zkřížením více chladnokrevných plemen, proto jsou koně zavalitější a z těchto tří typů nejméně líbiví. Můžeme vidět bitjugy hnědé, černé i ryzé, většinou s bílými odznaky.


 

 

Charakteristika

 

Povaha je velmi dobrá, koně jsou nebojácní, obratní, výkonní, velmi bystří a jsou stále nenároční na chov. Díky častému užívání v boji se nelekají střelby ani jiného hluku, nemají problém ani s neobvyklými pohyby, například když vozataj po koni vyžaduje ve velké rychlosti prudké obraty, nebo sklouzne ze sedla. Pozor, hřebci jsou poměrně nesnášenliví, což je pravděpodobně následkem stádového pudu, kdy hřebec musel ochraňovat své stádo a hlídat své klisny. Ke sportovnímu ježdění i tahu se tak raději používají valaši.


 

Využití

 

Jak již bylo zmíněno, původně byl bitjug šlechtěn jako tažný kůň, který měl za úkol tahat lehké vozíky s malým nákladem či osobami. Dnes se tedy používá hlavně k ukázkám ruské trojky, avšak bývá chován i jako rodinný jezdecký kůň.