Islandský kůň
Původ a historie
Island, tento drsný ostrov je kolébkou islandského koně již od 9. století. Po roce 871 n. l. se na tento ostrov přemístili norští vystěhovalci, kteří si na svých lodích přivezli Norské poníky a fjordlingy, postupem času se na ostrov začali přivážet koně se Skotska, Irska a ostrova Man. Vesměs všichni tito koně byli spíš malého vzrůstu. Jejich postupným křížením vznikl islandský kůň. Tento kůň patří mezi nejstarší a nejčistší plemena díky obyvatelům ostrova Island, kteří od roku 930 zakázali chov cizích plemen koní, aby zachovali čistou formu islandských koní.
Roku 1879 byly poprvé zahájeny v hlavní plemenářské oblasti Skagafjördur vlastní chovné programy islandského koně. Tento chovatelský program byl založen především na kvalitě vysoce hodnocených pěti chodů, kterými se islandský kůň vyznačuje.
Islandský kůň byl až do poloviny dvacátého století jediným dopravním prostředkem na ostrově Island. I přes vybudování silnic a zavedení mechanizace si tento malý, leč velmi silný a vytrvalý kůň dokázal zachovat své stálé využití. Odolnost tohoto plemene měla významnou roli před druhou světovou válkou, kdy se začal islandský kůň vyvážet do Británie, aby zde pracoval v uhelných dolech.
Charakteristika
Život na ostrově Island je jak pro jeho obyvatele, tak pro islandské koně velmi náročný. Časté dešťové srážky, tvrdá zima a nedostatek potravy naučili toto plemeno žít skromně. Díky těmto podmínkám se z něj stal odolný kůň. Islandský kůň není náročné plemeno. Nejčastěji se chová polodivoce, pouze na pastvě. Jako doplňkové krmení v nejkrutějších zimních obdobích se na ostrově používá sleď, kterých je na Islandu dostatek.
Povaha islanďana je příjemně klidná. Vyznačuje se svojí ochotou k práci, radostí z pohybu i z přítomnosti člověka.
Popis plemene
Islandský kůň je, i přes svojí malou postavu a výšku 125 až 134 cm, řazen mezi koně, nikoliv poníky. Hlava islandského koně má velmi hrubé rysy. K poměru těla je delší a dosti těžká. Čelist je mohutná. Krk je poměrně malý, avšak výborně nesený a zdobený hustou a pevnou hřívou, plece jsou strmé. Hřbet koně je dlouhý, hrudník vždy hluboký. Záď je sice skloněná, ale velmi silná a svalnatá. Nohy jsou u tohoto plemene sice krátké, zato se vyznačují silnými klouby a pevnými kopyty.
Ačkoli islanďan není na pohled ušlechtilý a svou výškou patří pouze do kategorie poníků, jeho perfektní stavba těla umožňuje nošení těžkých nákladů na dlouhé vzdálenosti. Je schopen bez problémů nosit dospělého člověka.
V dnešní době je u tohoto malého plemene povoleno 15 typů barev a kombinací, včetně strakáčů pibalda a skewbalda. Na jihu ostrova se nachází hřebčín Kirkjubaer, který svůj chov zaměřuje pouze na chov ryzáků s bílou hřívou a ohonem.
Využití
Islandští koně jsou všestranným plemenem. Vynikají svojí sílou v zápřahu, ale i jezdeckými vlastnostmi. Jak zde již bylo zmíněno, tito koně jsou výjimeční svými pěti chody. Těchto pět chodů představuje krok (fetgangur), klus (brokk), cval (stökk) a dva typy mimochodu pomalý skeid a rychlý tölt. Na Islandu lidé milují různé koňské soutěže a přehlídky. V dnešní době je zde více než 40 jezdeckých klubů, které sdružuje Národní asociace spolu se Zemědělskou společností Islandu. Každoročně organizují přehlídky, setkání, svody a klasifikace hřebců islandských koní. V městě Rejkjavík se běhají největší rovinové dostihy tohoto plemene. Nejedná se o klasické dostihové závody, nýbrž klusácké dostihy pod sedlem.
Zajímavost
Plemeno islandského koně bylo u nás poprvé představeno roku 2001 na výstavě Kůň v Pardubicích. Tito malí vytrvalci byli předvedeni německými jezdci z jezdecké školy Lipperhof. Neuvěřitelným číslem bylo, když každý jezdec držel v ruce sklenici plnou napěněného piva, jel velmi rychlým závodním mimochodem a ani jednomu z nich neukápla ani kapka.
