Jomud
Původ a historie
Stejně jako jeho krajan - achaltekinský kůň, pochází také jomud z pouští Turkménie. Zdaleka ale není tak originální. Vzhled i pohyb jomudského koně výrazně ovlivnily arabské klisny. Ty se v době mongolské expanze dostaly do Turkménie. Bylo jich na pět tisíc. Od 14. století se jomudi dělí na tři rozdílné typy podle množství arabského vlivu. V současné době se chovají ve stejné oblasti jako proslulí achaltekinci, tedy ve stepních oblastech na území bývalého Sovětského svazu.
Charakteristika
Tři rozdílné typy jomuda rozlišujeme od 14. století podle míry arabského vlivu. Nejstarší a zároveň také nejvyšší se nejvíce podobá achaltekinskému koni. Druhý typ je blízký polokrevníkům a na světě je nejrozšířenější. Posledním třetím typem jsou jomudi, kteří připomínají oblejšími proporcemi a hlavou araby. Jsou ze všech tří typů nejmenší a zároveň také díky svým dobrým jezdeckým vlastnostem nejcennější.
Popis plemene
Hlava je velice štíhlá a delší než u achaltekince. Často má až náběh k štičímu profilu a také mívá náznak „mitbah", což je pozvolné spojení mezi hlavou a hrdlem. Celkově se jedná o nižšího koně. V průměru měří hřebci 154 cm, klisny 152 cm v kohoutku. Obvod hrudi je u hřebců kolem 162 cm a u klisen potom 168 cm. Holeň mívá kolem 19 cm. Na dlouhém a rovném krku nese jomud hlavu stejně vysoko jako jeho krajan achaltekinec. Větší kopyta mají velice pevnou rohovinu. Koním ale nechybí korektní postoj. Kůže jomudského koně je tenká, srst hedvábná s často krásnou kovově lesklou zlatou barvou. Povolené jsou však všechny barvy, nejčastější jsou hnědáci, bělouši či ryzáci. Ocas i hříva jsou řídké stejně jako kštice.
Využití
Díky svému původu se jomudský kůň dokáže perfektně přizpůsobit pouštním podmínkám. Je výborným jezdeckým koněm, zároveň je neúnavný, skromný a dobře snáší vysoké teploty. Od achaltekince se liší lepšími chody, nemá například plavný cval. V terénu je spolehlivý, využívá se k dálkovým jízdám, k drezúře i jiným soutěžím.
