Donský kůň

 

Je to pravděpodobně nejznámější plemeno Ruska. Pro kozáky, střežící hranice, byl nepostradatelný v bojích s Tatary a nájezdníky. Stejně dobrou službu prokazoval nepravidelným bojovým oddílům, při vyhánění Napoleona ze země, v roce 1812...

 

Původ a historie

 

Don vznikal v 18. a 19. století a stáda se pohybovala při pastvě napříč donskými stepními porosty. Předchůdci patřili kočovníkům, především to byli nepříliš pohlední, ale značně otužilí nogajští koně z Mongolska, dále zvířata Severního Íránu, později i perský arab, turkmenský kůň a koně pouštní, velmi podobní chovu Achal-Teke. Rovněž se připařoval karabach z Ázerbájdžánských hor. Typičtí jsou ryzáci, je to způsobeno krví persko-karakažských plemeníků.

 

Kolem 18. století se vyskytovala početná stáda tehdy hlavně tmavozlatě zbarvených koní volně ve stepích. Postupně došlo ke zušlechtění a zvýšení rámce s pomocí orlovských klusáků, střeleckých arabů (směs krve angloaraba a anglického plnokrevníka). Počátkem 20. století skončilo přilévání krve, což zcela ustálilo typ Dona.

 

Popis a charakteristika

 

Exteriér se nedá nazvat ladným, k přednostem tohoto plemene patří jeho odolnost a nenáročnost. Vystačí s minimem krmení a pro život mimo stáj je vybaven velkou adaptabilitou vůči drsnému klimatu. Tato otužilost je značně ceněna při připouštění primitivnějších plemen v místech, kde se koně pasou celý rok pod širým nebem. Byl tedy jedním z významných plemeníků pro šlechtění nových plemen - nejvíce je jím poznamenán buďonovský kůň.

 

Hlava se vyznačuje střední velikostí, profil je rovný. Zúžené temeno komplikuje ohyb. Krk mívá střední délku a je hezky rovný. Hrudník má dobrou stavbu, dlouhá a pružná žebra. Hřbet bývá rovný a poměrně široký. Křížové části dominuje oblost, záď často šikmá. Ohon a hříva nejsou dlouhé ani husté. Kopyta netrpí nemocemi, ani přílišnou křehkostí, konstituce je tvrdá. Přední končetiny jsou svalnaté, klouby mohou být příliš mohutné. Vzdor jisté nestandardnosti jsou Donové obecně oceňováni. Jejich končetiny občas vykazují výjimečnou délku.

 

Vadou je nevýrazný kohoutek, spolu se strmou, krátkou plecí, "telecí kolínko" = vbočená "holeň" (špatná práce šlach), sklony k šavlovitému postoji, strmé spěnky, ohon velmi nízce nasazený a v neposlední řadě krátký a ostrý úhel zavěšení hlavy, což působí její menší pohyblivost. Pro tyto nepravidelnosti je pohyb většinou definován jako "poněkud svázaný a těžký". Chody nepostrádají pravidelnost, ale naprosto jim chybí elegance a pružnost, jsou nepohodlné. Ani tak nelze pominout výdrž a skromnost těchto prakticky využitelných koní.


 

Donský kůň má výšku 156 - 162 cm, standardně je popisován jako "přiměřeně masivní", což není zrovna přesné. Rozhodně výstižnější by bylo "statný, silně stavěný". Nejčastější barvou jsou ryzáci nebo hnědáci, častý je zlatavý odlesk.

 

Don vyniká výdrží, dobrou krmitelností, temperament je harmonický. Projevuje se klidně, ochotně a pracovitě. Umí být energický, lehce zvladatelný a učenlivý. Má značnou sílu, odolnost a vytrvalost.


 

Využití

 

K uchovnění se požadují výkonnostní zkoušky. Testace sestává z dostihu tříletých, později z vytrvalosti na dlouhých tratích. Dostihově není nijak oslnivý, výborné výsledky má na vytrvalostních trasách. Standardním testem pod sedlem je překonat vzdálenost 275 km za 24 hodin.

 

Umí i dobře tahat. Často jsou využiti do čtyřspřeží v lehké bryčce, kde jsou koně zapřaháni vedle sebe. Oba vnější koně obvykle cválají a koně u oje klušou. Cval celého čtyřspřeží není na závadu.

 

Zajímavost

 

Vynikající jízdní dovednosti kozáků spolehlivě mátly a děsily veškeré protivníky. Ve spojení krátkých třmenů s vyvážeností sedu a rychlou akcí jejich koní byli nepřekonatelnými průzkumníky a obávanými nájezdníky.