Orlovský klusák

Původ a historie

U zrodu plemene Orlovský klusák stál kníže Alexej Grigorjevič Orlov. Od tureckého sultána získal bílého arabského hřebce jménem Smetanka a připustil jím dánské, holandské, meklenburské a arabské klisny. Roku 1788 přesunul svůj chov do nového hřebčína Chrenovoje, kde za pomoci vedoucího chovu V. I. Šiškina pokračoval ve šlechtění nového plemene.

 

Nejvíce se mu osvědčilo křížení araba s dánskými a holandskými koňmi. Holandskou matku, opět s podílem španělské krve, měl také zakládající hřebec chovu – Bars I. Tento plemeník byl použit k připouštění klisen, které měl sám v rodokmenu –arabských, dánských a holandských, což byl první krok k ustálení požadovaného typu. Dalším krokem byla příbuzenská plemenitba, takže každý čistokrevný orlovský klusák je se zakládajícím hřebcem příbuzný.

 

Po výkonnostních rychlostních zkouškách v Moskvě roku 1834, kde se ukázal pomalejší než americký klusák, posloužil orlovský klusák jako výchozí plemeno pro ruského klusáka (ten vznikl křížením orlovského a amerického klusáka), který jej následně vytlačil ze závodišť.

 

Popis a charakteristika

 

Šlechtitelé orlovského klusáka si přáli vytvořit koně, u něhož se bude spojovat výška s lehkostí, který bude mít skvělou proporci kostry a přes robustní konstrukci zaujme všestrannou elegancí. Vytvořili koně se čtvercovým rámcem, jemnou linií nohou a výrazným osvalením, jehož exteriér je pro svou vyváženost velice příjemný na pohled.

 

Tělu dominuje dlouhý, vysoko nasazený labutí krk. Malá hlava sice především díky posazení ušía šířce čela připomíná arabskou, ale nedosahuje její elegance a jemnosti.

 

Kohoutková výška je u hřebců okolo 162,5 cm, u klisen je to o 2 cm méně. Dlouhý rovný hřbet se svalnatými bedry a mohutným křížem je pro klusáky typickým rysem.

 

Orlovští klusáci mají poměrně dlouhé, silné, kostnaté nohy.U slabších jedinců může vlivem holandských předků dojít ke slabosti šlach, některým koním je pak přílišná délka nohou vytýkána jako nedostatek. U zadních nohou a hlezen je podstatná síla pro odraz.

 

Ocas je na krátké zádi posazen výše a kůň jej v pohybu většinou nese vysoko.

 

Převládajícím zbarvením u orlovského klusáka je bílá barva, dědictví arabských předků, objevují se však také grošáci, vraníci, hnědáci. Ryzá barva je vzácností.

 

Podle plemenného standardu by kůň měl mít délku těla (od ramenního kloubu po výběžek sedací kosti) 163 cm a obvod hrudníku 183 cm. Do standardu plemene je také zahrnut obvod holenní kosti nad spěnkovým kloubem, nesmí být menší než 20 cm.

 

V závislosti na místě chovu lze orlovské klusáky rozdělit do pěti typů. Nejlepší a nejtypičtější koně jsou šlechtěni v původním hřebčíně Chrenovoj. Méně ušlechtilá zvířata vychází s chovných stanic v Urale a Permu, v Tule a Dubrovu už orlovští klusáci připomínají spíše těžké tažné koně.

 

Využití

 

Orlovský klusák je v současnosti využíván k zápřahu. Lehčí typy s vysokou výkonností mají uplatnění na klusáckých dostizích, těžší bývají zapřaháni do ruské trojky. V minulosti také mnohokrát přispěli k obohacení a vylepšení jiných plemen, především různých ruských tažných koní, jejich stopa je patrná ve vývoji donského a terského koně, ruského klusáka a některých těžkých plemen.

 

O popularitě tohoto plemene v Rusku svědčí fakt, že před revolucí byl Orlovský klusák chován v téměř třech tisících hřebčínech a chovných stanic a ještě dnes se na území bývalého SSSR odhaduje na 30 000 čistokrevných orlovských klusáků.