Bosenský horský kůň
(též bosniak, v originále Bosanski brdski konj) je národním plemenem bývalé Jugoslávie, tedy dnes Bosny a Hercegoviny.
Původ a historie
Bosniak se řadí mezi tzv. archaická plemena, protože až do středověku nebyl nijak ovlivněn křížením s jinými plemeny. Ještě tehdy se velmi podobal tarpanovi, protože se předpokládá, že tito koně žili v nepřístupných horách ve vnitrozemí bez zásahu člověka mnohem déle než koně ve stepích či blíže pobřeží. Měl typické myší zabarvení, úhoří pruh a zebrování na nohou. Od dnešního bosniaka se lišil nejen výškou (pouze asi 125 cm), ale i štíhlou postavou - dlouhý hřbet a nohy, úzký hrudník.
Až v 15. století, kdy do Evropy (tedy i na východu blízký Balkánský poloostrov) vpadli Turci, se bosniakova řídce obydlená domovina stala více hospodářsky aktivní a noví páni narušili do té doby starobylý život tamních obyvatel i jejich koní. Koní se to dotklo snahou vyšlechtit z nich ještě výkonnější zvířata, a proto se experimentovalo jak s orientální krví, tak s geny těžkých plemen.
Charakteristika
Inteligentní, samostatný, skromný a otužilý - to vše je důsledek tvrdého způsobu života v horských oblastech. Je také učenlivý, odolný a vytrvalý, ale i svéhlavý, a pokud se dostane do nesprávných rukou, z dobrého pomocníka se může stát zákeřný a zlý kůň.
Popis plemene
Bosniak se dnes jen málo objevuje v původním myším nebo plavém zbarvení zděděném po tarpanovi. Vady původního plemene (nekorektní nohy a celkově postoj nebo úzký hrudník) u něj již nenalezneme. Na druhou stranu si kvůli náročným podmínkám zachoval otužilost, vytrvalost a skromnost.
Díky křížení se výška v kohoutku zvedla nad 130 cm, hrudník také zesílil (původně okolo 155 cm, dnes okolo 175 cm), avšak nohy jsou oproti tělu pořád štíhlejší.
Hlava nemá profil tarpana, nos je rovný, nebo mírně prohnutý. Krk je silný, lehce klenutý, hruď osvalená, kohoutek nízký a hřbet spíše rovný. Hříva i nízko nasazený ocas jsou husté. Krátké nohy má suché, výrazné klouby, široká, plochá kopyta. Kostra je robustní, a proto má bosniak vyšší hmotnost.
Barvy: hnědá, tmavě hnědá, rezavá (bez plavé hřívy). Vraníci a bělouši bývají kříženci s arabskými koňmi nebo lipicány. Strakaté a smíšené zbarvení je opravdovou raritou.
Využití
Bosniak se odjakživa používal hlavně jako soumar - nosil úrodu a dřevo ze zalesněných svahů. Po turecké invazi začal zásobovat i pobřežní oblasti, ale jeho využití v Bosně nebylo zdaleka tak jednostranné. Místní ho používali na vše, na co se dalo a čím by jim ulehčil práci: pro jízdu, nošení břemen, na orání polí. Jako tahoun se však příliš neosvědčil.
Díky své schopnosti najít i v horském terénu vhodnou pastvu a vodu se osvědčil i v turecké armádě, kde sice primárně nebyl využíván jako jezdecký kůň, ale měl v ní svou nepostradatelnou roli. Stejně tomu bylo ve službách rakouské armádě.
Ve 20. století se objevily nové možnosti - sport a agroturistika. Opět došlo ke křížení, ale na rozdíl od jiných plemen se tím rod nezkazil, ba naopak. Dnes je z něj všestranný pracovní kůň a jeho chov není ohrožen ani přes nedávnou občanskou válku, která postihla jeho stavy.
