Darašuri

 

Nebo také darashouri, darrešuri či shirazi. Název tohoto plemene pochází z pojmenování jednoho z íránských kmenů z jazykové skupiny Kaškájů sídlícího v provincii Fárs (neboli starověká Persida). Ta se nachází v jihozápadním Íránu a jejím střediskem je město Šíráz (odtud shirazi).

 

Bohužel, kmeny, které daly vzniknout darašuri, se pomalu rozpadají. To plemeno darašuri ovšem neohrožuje, jak by se na první pohled mohlo zdát, když tito rození koňáci raději odcházejí do měst.

 

Původ a historie

 

Darašuri je původní perské plemeno, které společně s jafou patří k nejpopulárnějším perským náhorním koním. Začalo se formovat už někdy před dvěma a půl tisíci lety, tehdy ještě neovlivněno arabským plnokrevníkem, protože ten ještě neexistoval (ačkoli beduíni by jistě odporovali, jelikož podle nich je arab starý tři tisíce let). Jinak je většina perských koní křížena právě se zmíněným plnokrevníkem, ačkoli původně patřili k „originálním" teplokrevným koním, v jejichž linii se přímo vyskytoval stepní tarpan. To se projevovalo i na jejich vzhledu - byli drobní, měřili sotva 140 cm. Ale rozhodně to nebyli poníci.

 

Vzhledem k tomu, že kočovníci si poznatky o koních předávali ústní lidovou slovesností, o plemeni neexistují žádné řádné záznamy, a to ani v pozdějších dobách. Aby toho nebylo málo, na území Persie žije spousta dalších plemen, která by kdokoli neznalý mohl nazývat právě darašuri, ačkoli se od něj liší. To vše proto, že v Evropě je tento kůň téměř neznámý a nebyla založena žádná oficiální chovná stanice, natož plemenné knihy. Proto je plemeno plně v režii svých kočovnických „otců", chováno v přírodních podmínkách. Každý z kmenů má, většinou, víceméně svoje vlastní plemeno. Ale jak tato společenství zanikají, zanikají a splývají i tito koně - ale jak bylo v úvodu řečeno, pro darašuri toto neplatí.

 

Na území Íránu žijí ještě kupříkladu tito koně: kaspik, baseri, bachtiarí nebo pahlavan (pojmenován na počest jedné z vládnoucích dynastií). 

 

Popis a charakteristika

 

Koně darašuri jsou díky drsným podmínkám otužilí, skromní a výkonní. To ovšem neznamená, že vypadají jako houževnatí evropští koníci - mají typické znaky pouštních koní: tenkou kůži, přiléhavou, lesklou srst, suché nohy s pevnými kopyty, která většinou nepotřebují kovat. Díky křížení s arabským plnokrevníkem vzrostla jejich výška a z jejich příbuzných je vyšší například plemeno pahlavan; zachovali si však rovný profil a nízko nasazený ocas.

 

Ale podívejme se na toto plemeno ještě detailněji:

 

Výška nepřesahuje 150 cm v kohoutku. Srst k tělu natolik lne, že jsou vidět svaly a dokonce i žíly, nemá podsadu a je jemná. Hříva a ocas jsou spíš řídké.

 

Darašuri je štíhlý, lehký jezdecký kůň. Má mělký hrudník, málo osvalené plece. Jak bylo zmíněno, vliv arabského plnokrevníka se na hlavě neprojevil (snad pouze na širokých nozdrách), zato skromná a tuhá pastva ano - výrazné žuchvy mluví za vše. Oči jsou velké, uši zahrocené a pohyblivé.

 

Barvy: původní jsou asi ryzáci nebo hnědáci, ale díky křížení se objevují i bělouši, velmi vzácně vraníci.

 

Povaha

 

Darašuri je velice zdatný kůň (netřeba opakovat, že právě kvůli drsným podmínkám, v nichž byl vyšlechtěn), oblíbený právě pro svou vytrvalost a klidnou povahu.

 

Vůbec všechna íránská plemena se vyznačují otužilostí, skromností, nebojácností a vytrvalostí. Jsou inteligentní a učenliví, mnohem více snášenlivější než arabští plnokrevníci. Společné s nimi mají v dovednostech hlavně to, že se dlouho obejdou bez vody. Jinak ovšem nejsou tak zhýčkaní jako arabští princové, protože v protikladu s nimi jsou na pastvinách ponecháváni bez nezdravého zájmu chovatelů - kočovníci mají důležitější věci na práci než se neustále strachovat o své svěřence, kteří to beztak nepotřebují. Klisny jsou natolik odvážné, že svá hříbata ubrání i před pouštními šelmami a pastvu i vodu si samy seženou. A i kdyby se nějaký kůň zaběhl, domov mu pomůže najít vyvinutý orientační smysl.

 

Využití

 

Darašuri je výhradně jezdecký kůň. Nepoužívá se k ničemu jinému - ne dnes. Kdysi se na to nebral ohled a koně museli posloužit k tomu, co bylo potřeba. Dnes je pro koňáky příliš cenný, než aby si ho znehodnocovali taháním břemen (mimo člověka). Prý je to pro takového dobrého koně nedůstojné a ponižující.

 

Další využití našel v oživení krve nových íránských plemen. Do hřebčínů v cizině se však dostane málokdy (kdysi působil snad jen v bývalých státech SSSR, a to pouze v asijské části).